Hofmeister velice miloval tatínka a maminku, stejně jako dědečka. Vždyť to byli právě oni, kteří mu v dětství vštípili čestný charakter a světonázor, jemuž pak zůstal věrný po celý život. Ve svých třech životopisných knihách i v některých dalších dílech na ně často s úctou vzpomíná.
O dědovi napsal: „Vysoký, kostnatý, obr v dětských mých očích, vždy plný podivuhodných vědomostí, nevyčerpatelný zdroj rad, zkušeností i pohádek a bájí, plných předivného kouzla nesčíslných zázraků a divů, nejmoudřejší bytost na celém světě, jejíž pohled, úsměv, ba i jen mrknutí mluvily k mému srdci srozumitelněji a vnukaly mi jasnější představy a dohady, než dlouhé a unavující řeči lidí, postava, setkaná ze samé dobroty, vlídné péče a ochranné lásky.“
Otce viděl takto: Měl veselou a dobrosrdečnou povahu a rozdával kolem sebe šibalský úsměv. Neopomněl pomáhat lidem, na což leckdy doplatil. Hrál s rožmitálskými ochotníky divadlo, četl obrozenecké knihy a rád se také jimi řídil. Měl výbornou paměť. Z českých dějin ctil zejména Jana Husa a Jana Žižku. Namáhavá, těžká práce do úmoru a starosti se zajištěním živobytí pro rodinu přispěly k tomu, že zemřel už v 53 letech.
Rudolfova maminka neznala odpočinek. Vedla domácnost, vařila, uklízela, starala se o děti a vychovávala je, a nikdy si ani neposteskla. „Její ruce, které za života vykonaly tolik práce a tolik dobra“, napsal Hofmeister už v dospělém věku, „jistě září v nebi daleko více než ruce největších světců a světic, které nepoznaly tvrdé a celoživotní plahočení, nepřetržitou těžkou a ničím neodměňovanou práci.“
Kdyby tak věděl, že rodiče i děd mají na starorožmitálském hřbitově zapomenutý, zdevastovaný a zarostlý hrob, o který se už asi dlouhá léta nikdo nestará. Náhrobní deska je jen tak pohozena na zemi a samotný hrob už je sotva znatelný. Člověk ani neví, kam by měl o Štědrý večer položit zapálenou svíčku...
